Cestování vlakem má své kouzlo – krajina ubíhá za oknem, na stanicích se střídají města a člověk se cítí alespoň na chvíli svobodný. Pokud tedy náhodou neřídí elektrický vozík. Pak se totiž z každé cesty stává něco mezi logistickou výzvou a malou zkouškou nervové soustavy.
Naplánovat si cestu do Prahy na vozíku není jako naskočit na vlak s batůžkem. Je třeba vše dopředu nahlásit, potvrdit, propočítat přestupy a doufat, že kolečka systému se nezadrhnou. A tak jsem si svůj výlet poctivě zarezervovala, e-maily s potvrzením schovala do mobilu a šla si pro jízdenku. Jenže u pokladny mě čekalo první vykolejení – paní za přepážkou o mně nic nevěděla. Prý nejsem v systému. Jako bych bez zápisu ve správném souboru neměla na cestování nárok. A ještě mi zkritizovala výběr spojů – jako kdyby to byla výletní trasa, a ne výsledek hodin koordinace.
Nenechala jsem se ale odradit. První vlak byl nízkopodlažní – hurá! Vjela jsem si do něj sama, s úsměvem a mírným zadostiučiněním. Druhý spoj měl sice zpoždění, ale i tak cesta proběhla relativně hladce. Tam i zpět – no, skoro.
Zpáteční jízda byla o něco náročnější. Spoj, kterým jsem původně měla jet, nejel. Zaměstnanci na místě nám zařídili náhradní variantu a ujistili nás, že si informaci předají. Dvě hodiny poté, co jsem měla být dávno doma, mi ale volá paní z nádraží a ptá se, kde jsem. Prý mě postrádají ve vlaku. Na chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem se náhodou nepřenesla do jiné dimenze, kde cestující mizí jako v Bermudském trojúhelníku.
Tahleta cesta mi znovu připomněla, že pro vozíčkáře nestačí jen chtít jet. Musí být zároveň dispečerem vlastní trasy, krizovým manažerem pro případ zpoždění a psychologem pro sebe sama. Cestování je totiž pořád ještě spíš výjimka než samozřejmost. A přitom – každý máme přece právo nasednout do vlaku a jet vstříc zážitkům. Bez obhajování, bez stresu. Jen tak. Po kolejích svobody.